- BÍLÁ VĚŽ HRADU OTEVŘENA -

Z provozních důvodů a vzhledem k současné situaci s pandemií, je Bílá věž otevřena jen na objednávku. Školní výlety, turistické výpravy, lázeňští hosté nebo rodiny - prohlídku nejvýznamnější dominanty Fryštátu objednávejte na:

596 314 455 nebo na e-mail: thejda@doo.cz

Nenechte si ujít prohlídku panoramatu Fryštátu a Karviné z 5. patra věže. První dvě patra jsou přístupná z Gotické kaple v rámci její prohlídky. Podle pověsti ve věži sídlí zdejší Bílá paní Pernštejnská, která na Fryštátském hradě žila jako kněžna v 16. století. Po setmění hledá v komnatách zámku svou vnučku, princeznu Kateřinu, která zde roku 1571 ve svých šesti letech zemřela na mor a je tady pohřbena.


Foto na pozadí: Facebook Karvinští zvoníci

PRO NÁVŠTĚVNÍKY HRADU


- FRYŠTÁTSKÝ RYTÍŘ PRO VÁS OPĚT OTEVÍRÁ SVŮJ HRAD! -

  • 11. května 2021 otevírá Konírna Fryštátského hradu se sbírkou Národní Galerie Praha
  • 29. května 2021 se otevírají pro veřejnost kaple v rámci akce "Otevřené chrámy"
  • Bílá věž zatím otevírá jen na objednávku
  • Nádvoří, Podhradí, Zámecký park s dančí oborou a pávy, ostrov Lodičky a rezidenční město jsou volně přístupné
- URČITĚ PŘIJEĎTE DO FRYŠTÁTU. NA KRÁSNÝ VÝLET S TROŠKOU HISTORIE VÁS OPĚT ZVE FRYŠTÁTSKÝ RYTÍŘ! -
- Panorama centra Karviné s polohou Fryštátského hradu -
- Panorama centra Karviné s polohou Fryštátského hradu -


- AREÁL HRADU FRYŠTÁT V KARVINÉ -

Příjezd na hrad:

  • Hlavní nádraží Karviná
  • Fryštát - parkoviště "Pod zámkem"
  • Odobčka z cyklostezky "Olše"
  • Odbočka z cyklostezky "Železná trasa"

Pokud všechno hraje a zpívá, pak je hrad otevřen v tyto dny:

Moravská a Gotická kaple + první dvě podlaží Bílé věže:
neděle: 11:30-18:00
pondělí: zavřeno
út. a st.: 13:00 - 16:00
čt., pá. a so.: 8:00 - 12:00 a 13:00 - 17:00

Fryštátská věž a Radnice - 11. září 13-17h

Kočárové jízdy: pá - so, 15h - 18h

MEZINÁRODNÍ DEN PAMÁTEK - 18. dubna
LÉTO NA ZÁMKU - 26. června (sobota)
HRADOZÁMECKÁ NOC - 28. srpna (sobota) noční speciální prohlídky, 19-23 h
DNY EVROPSKÉHO DĚDICTVÍ - 11. září (sobota), 13-17 h



.

Zámecký dvůr v Olšinách je otevřen celoročně
Zámecký dvůr v Olšinách je otevřen celoročně

Bílá věž: podle legendy sídlo zdejší Bílé paní
Z provozních důvodů dočasně zavřeno

Zámecké komnaty:
Otevřeno: úterý - neděle 10,00 - 17,00 hodin
Zavřeno: pondělí, první sobota v měsíci (svatební obřady) do 15,00 hodin

Knížecí Konírna s obrazárnou Národní Galerie Praha:
Otevřeno: úterý - neděle 10,00 - 17,00 hodin
Zavřeno: pondělí, období vánočních svátků a na Nový rok

Nádvoří Fryštátského hradu, Podhradí a Zámecký park s oborou jsou volně přístupné. Za otevírací dobu jednotlivých památek hradu nese odpovědnost provozovatel.

Unikátní fryštátské podzemní Pivařské chodby ze 14. - 16. století, byly využívány pro přepravu surovin k vaření piva a k úniku obyvatel v případě vojenského útoku. Pivařská chodba spojuje Radnici s měšťanskými domy, hradem, pivovarem a bývalým zámkem Ráj. Jejich existence byla potvrzena výzkumem chodby mezi hradem a zámkem, prováděným v 19. století. Výzkum byl však přerušen pravděpodobně pruskou okupací roku 1866 a již nikdy nebyl obnoven s odkazem na pozdější léta. Stihla se však odhalit historická hodnota chodeb s množstvím zde ponechaných středověkých artefaktů. Toto bylo ostatně potvrzeno objevem jednoho ze sklepení pod náměstím v roce 2017 - viz zpráva zde. Snad se dočkáme jejich znovuobjevení a zpřístupnění. Na snímcích zleva doprava, odhora dolů - vyústění u zámku Ráj; vyústění u hradu Fryštát; pivařské sklepení pivovaru (Costache René) a sklepení bývalého domu na náměstí (město Karviná)

- POKLADY HRADNÍ KUCHYNĚ -

ZÁMECKÉ MENU OKOŘENĚNÉ PŘÍBĚHY SKUTEČNÝCH UDÁLOSTÍ

Královští šneci na fryštátský způsob - předkrm

Radnice města Fryštátu, dnešní Karviné, je snad nejstarší obydlenou částí města. Zdejší osídlení je doloženo do roku 1267, kdy na tomto místě stály chalupy vesničanů obce ROY, dnešní městské čtvrtě Ráj. V budově, kdy už tady dávno stálo město Fryštát, se v roce 1447 na příkaz fryštátského knížete Boleslava II. zřídil Knížecí pivovar, kde byla i šenkovna. Roku 1504 budovu odkoupil další fryštátský kníže, Kazimír II. a prodal ji městu Fryštátu ke zřízení radnice. Avšak zadní, prodloužená část budovy i nadále sloužila potřebám pivovaru. Do této zadní části se také přesunul hostinec. A právě sem, 19. června roku 1574, zamířila družina krále Jindřicha IV. z Valois. Návštěva krále nebyla náhodná, ale předem naplánovaná. Král Jindřich, který byl mimochodem vnukem Lorenza II. Medicejského, byl roku 1573 zvolen polským králem. Být polským králem ho ale nebavilo a tak, když se dozvěděl o smrti francouzského krále, jeho bratra Karla IX., naplánoval útěk z krakovského královského hradu do Paříže. Využil nepozornosti dvořanů a během královské oslavy se svými věrnými muži nasedl na koně a pelášil do Fryštátu. Záměrně sem, protože tady už nemohl být chycen. Králova družina se ubytovala v hostinci knížecího pivovaru a král si u hostinského poručil k večeři šneky. "Konečně normální jídlo", protože to polské již nemohl ani viděti, jak pravil král. Jak ale králi připravit k jídlu něco, co se u nás vůbec nejí? "To by fryštátští měšťané jaktěživ do huby nevzali!" Odvětil si sám pro sebe hostinský. A tak prohledal okolí radnice a přece jen nějaké šneky nasbíral. Pro královu družinu to však nemohlo stačit a proto celé jídlo nadstavil vepřovým masem. Nakonec maso smíchal se šneky, podal je s cibulí a chlebem a k zapíjení nosil pivo z fryštátského pivovaru. To králi zachutnalo natolik, že si ani nevšiml, jak to s těmi šneky vlastně bylo. Druhý den králova družina nasedla na koně a namířila si to do Paříže, kde byl Jindřich zvolen francouzským králem. Na tuto událost by se jistě zapomnělo, nebýt jednoho francouzského kupce, který Fryštátem projížděl v roce 1597. Na radniční věži si totiž všiml cedulky, kde bylo v němčině napsáno: "Jindřich, z Boží milosti král francouzský a polský, pruský, ruský, mazovský a žmuďský vévoda, velkokníže litevský a vévoda z Anjou, léta Páně 1574, dne 19. června o 17. hodině, byl ve Fryštátě u Johana Facii." Fryštátské šneky si zakrátko oblíbila i městská šlechta. Připravovaly se: Z vepřového ořechu, nakrájeného na kousky velikosti šneků. Ty se daly vařit na páře, kvůli zajištění šnečí konzistence a po 20 minutách byly hotové. Sůl a koření se používalo dle libosti a chuti. K masu se podávala červená cibule a chléb, dnes si k tomu dejte francouzskou bagetu. Zapíjelo se fryštátským pivem, které se dodnes vaří v městském pivovaru na Pivovarské ulici ve Fryštátě.

Fryštátské zámecké brambory s bobřím ocasem - hlavní chod

V 15. a 16. století byl Fryštátský hrad na vrcholu své okázalosti. Byl sídlem slezských knížat, vladařů této země Českého království. Okázalá dvorská etiketa se odvíjela především od přípravy jídel ve zdejší kuchyni (západní zámecké křídlo). V hodovním sále se jedlo sice jen dvakrát denně, ale zato se jídla nosila na stůl o několika chodech. Častokrát zde byli hosty královské průvody a nebo král Zikmund Jagellonský osobně, který zde s fryštátským knížetem Kazimírem II., za hlasitého hudebního doprovodu zdejších kejklířů pořádali bujaré večírky. Při jednom z nich se král natolik opil, ...pardon, neovládl, že poničil veškeré vybavení hodovního sálu (dnešní reprezentační sál). Po vystřízlivění pak poničený mobiliář knížeti zaplatil. A kdo ví, jak to ve skutečnosti bylo, když Fryštátský hrad 17. dubna roku 1511, ve tři hodiny ráno vyhořel. Prý náhodná jiskra z komína... Ať tak či onak, na stůl fryštátských knížat byly nošeny okázale připravovaná jídla, včetně exotického ovoce. Specialitou však byl dušený bobří ocas na jíšce, podávaný s chlebem. A když byla roku 1492 objevena Amerika a do Evropy se dovezly první brambory, začaly se podávat i na fryštátský stůl. Časem se začaly připravovat tak, jako nikde jinde: Pro dvě osoby potřebujete 40 dkg brambor, 20 dkg mrkve a velkou červenou cibuli. Vše se oloupe a nakrájí na kostky jakoby do polévky a dá se na 20 minut vařit na páře. Už ve středověku byl tento způsob vaření pro Fryštátskou kuchyni věhlasný. No a pokud nemáte k dispozici bobří ocas, nevadí. Nahraďte jej vepřovým řízkem, ale pořádně velkým, asi tak přes celý talíř, aby bobří ocas alespoň vzhledově připomínal. Usmažte ho na másle a máslem pak prolijte i mírně pošťouchané brambory se zeleninou. Fryštátská knížata měla ve zvyku obdarovávat chudinu zbytky z hostiny. Pamatujte na toto ušlechtilé gesto i vy...

Fryštátské chlebíčky - desert

"Na hradě je ženská!" Kdo by neznal slavnou hlášku z ještě slavnějšího muzikálu Noc na Karlštejně. Věděli jste ale, že císařovna Eliška Pomořanská byla Piastovnou? Její děd byl slavný král Kazimír III. Ze stejného rodu pocházela i paní Ofka, císařovnina hofmistryně, ztvárněná ve filmu skvělou herečkou, paní Slávkou Budínskou. Paní Ofka, celým jménem Eufemie Mazovská, byla těšínskou kněžnou, vdovou po knížeti Kazimírovi I., jehož druhou rezidencí byl Fryštátský hrad. Hlášku "Na hradě je ženská", bylo jistě slyšet i zde, ve Fryštátě, když sem zavítala kněžna Eufemie Mazovská, také zvaná Ofka, jmenovkyně a praneteř císařovniny hofmistryně. Fryštátský hrad chtěla zvelebit a tak do náročného úklidu zapřáhla všechny zdejší zbrojnoše. Ti hrad uklízeli od sklepa po půdu, ale na konci dne, když už byli vyčerpaní, jim fryštátská kněžna Ofka připravovala energetickou bombu, smažené tvarohové chlebíčky. Po těchto chlebíčcích zbrojnoši dostali dobrou náladu a sílu do další práce. Byla to laskomina, která se stala natolik oblíbenou, že se ještě v 80. letech 20. století, prodávala v karvinských bufetech. Neznáme původní středověké ingredience, ale dnes se připravuje ze dvou krajíců bílé veky slepené k sobě tvarohovou pomazánkou, ochucenou vanilkovým cukrem. Tento sendvič se krátce namočil do mléka s rozmíchaným vejcem, obalil ve strouhance a usmažil na tuku.

- BÍLÁ PANÍ A POSLEDNÍ RYTÍŘ-

SKUTEČNÝ PŘÍBĚH POSLEDNÍCH SLEZSKÝCH VLADAŘŮ NA FRYŠTÁTĚ

Marie Pernštejnská, Bílá paní Fryštátská a její věž
Marie Pernštejnská, Bílá paní Fryštátská a její věž


Poprvé se Marie z Pernštejna objevila na Fryštátském hradě v roce 1525. Byl jí teprve jeden rok když se zde zasnoubila se stejně starým princem Václavem III. Adamem, budoucím knížetem Těšínsko - Fryštátským. O 15 let později se v Brně konala jejich svatba a následně se mladý knížecí pár nastěhoval na Těšínský hrad. Jenže Václav Marii týral. Roku 1541 se jim narodil princ Fridrich Kazimír, budoucí kníže Fryštátský. Marie však byla Václavem stále týrána. Až roku 1552, když se knížecí dvůr přestěhoval na komfortnější Fryštátský hrad, vztah obou manželů se zlepšil. Zatímco se ale kníže Václav roku 1558 vrátil do Těšína, kněžna Marie zůstala ve Fryštátě. I jejich syn Fridrich zde zůstal, neboť ani on se svým otcem Václavem nevycházel zrovna nejlíp. Roku 1564 se kníže Fridrich oženil s Lehnickou princeznou Kateřinou a nastěhovali se na Fryštátský hrad. O rok později se jim tady narodila malá a překrásná princeznička, která dostala jméno Kateřina po své matce a pro kterou kníže Fridrich stavěl na okraji Fryštátu nový a krásný zámek Ráj. Kněžna Marie našla konečně své štěstí, ale to netrvalo dlouho. Rok po narození své vnučky Kateřiny, Marie zemřela. Roku 1569 zemřela ve Fryštátě i kněžna Kateřina a jako by to bylo málo, o dva roky později zemřel i kníže Fridrich a malá princeznička také. Kněžna Kateřina se svou dcerou jsou údajně pohřbeni ve Fryštátě, zatímco kněžna Marie a kníže Fridrich až v Pardubicích. Říká se však, že Marie sídlí v Bílé věži Fryštátského hradu, kterou roku 1530 dostavěl její otec Jan IV. z Pernštejna, zatímco její syn Fridrich údajně sídlí ve své vlastní věži na náměstí, kterou roku 1564 postavil na počest přijetí své ženy Kateřiny ve Fryštátě. Na její oslavě nechyběl ani okázalý rytířský turnaj. A když se setmí, má se zato, že se Marie, oděna do bílého šatu, s Fridrichem v rytířském zbroji, ze svých věží probudí a jdou na Fryštátský zámek hledat kněžnu Kateřinu a malou princezničku. A když se shledají, jsou prý na Fryštátském hradě slyšet šťastné hlasy a dětský smích...

Rytíř Fridrich Kazimír Fryštátský z Fryštátu se svou věží
Rytíř Fridrich Kazimír Fryštátský z Fryštátu se svou věží

- LEGENDA O FRYŠTÁTSKÉM HRADĚ -

PŘÍBĚH NA MOTIVY SKUTEČNÝCH UDÁLOSTÍ

Slezský kníže Měšek, Slezská orlice a Fryštátská lípa = korunovaný erb města Fryštátu, dnešní Karviné
Slezský kníže Měšek, Slezská orlice a Fryštátská lípa = korunovaný erb města Fryštátu, dnešní Karviné

Příběh Fryštátského hradu začíná v druhé polovině 13. století, ve městě Opolí, které bylo hlavním městem knížectví Horní Slezsko. Odsud v roce 1282 odešel kníže Měšek III. Opolský, po roce 1290 známý jako Měšek I. Těšínsko-Osvětimský, aby pro sebe vyčlenil část Horního Slezska, kterému by vládl. Usadil se ve městě Ratiboři a na starších základech zdejšího hradu, staví své nové sídlo - městský, kamenno-dřevěný hrad. Kníže byl svou povahou ctižádostivý muž a někomu by se mohl zdát i příliš pevný až despotický, ale nutno dodat, že jeho nové knížectví pevnou ruku potřebovalo, aby se zformovalo a dále se rozvíjelo. Měškova vláda ale nebyla krutá. Ve svém knížectví podporoval nejvýznamnější města, zejména ta, která ležela na obchodní stezce. Mezi taková města patřil i Fryštát. Město Fryštát tehdy ještě stálo na břehu řeky Olše, kde ho po rozpadu Velkomoravské říše založila slezská větev Germánských kmenů. Zpočátku bylo město z velké části dřevěné a protože rostlo a bohatlo, stalo se brzy prvořadým hornoslezským obchodním střediskem, které za vlády českého krále Přemysla Otakara II. obdrželo městská práva a dostalo název Fryštát. Na okraji města stál i silně opevněný hrad, ve kterém žil nejvýznamnější muž Fryštátu. Fryštátští měšťané si zde také po roce 1268 postavili svůj první kostel a tak se Fryštát stal i městem křesťanským, neboť do této doby jeho obyvatelé uctívali starogermánskou mytologii. Na místě tohoto prvního kostela dnes stojí staroměstská kaplička.

A právě tehdy začal příběh Fryštátského hradu. Tou dobou se totiž paní kněžna rozhodla opustit svého muže, protože se jí zdálo, že se k ní kníže chová bez lásky a že svému domu kde žijí, vládne tvrdou rukou. Nasedla proto do kočáru a potají se svými dvorními dámami uprchla z knížecího hradu. Jak ujížděla, do cesty se jí postavil starý Fryštát s opevněným hradem. Požádala tedy pána toho hradu, aby jí zde poskytl ochranu. Pán ji vřele přijal a poskytl kněžně na svém hradě vše co potřebovala. Na hradě však pobývala tajně a pod hrozbou, že jí tam kníže najde a za její útěk jí potrestá. A to se také stalo. Jakmile se kníže dozvěděl, kde se kněžna ukrývá, shromáždil vojenskou družinu a vydal se směrem k Fryštátu. Když dorazil do města, požádal pána hradu o vydání své manželky. Pán hradu však knížete odmítl a dokonce mu pohrozil vojnou, jestliže kněžnu tady nenechá pobývat. Je prý jeho hostem a tak je pod jeho ochranou. To ale knížete rozzuřilo a tak se svým vojskem hrad obklíčil a začal srážet jeho zbrojnoše, až všichni nakonec padli. Tehdy zemřel i pán starofryštátského hradu. Kníže si vzal zpátky svou manželku a hrad zapálil. Jenomže oheň byl velký a rychle se rozšířil i na měšťanské domy, takže nakonec shořelo celé staré město Fryštát. Když oheň dohasl, kníže si uvědomil co udělal. Vždyť zničil jedno ze svých měst! Město, které chtěl rozvíjet a ne zničit! A tak kníže poklekl a začal plakat nad vším tím neštěstím, které Fryštátu způsobil. I kněžna si uvědomila, že na tom všem neštěstí má také svůj podíl. Oba tam tedy klečeli a plakali. Naříkali i měšťané, protože přišli o své domy a kde teď budou bydlet?, ptali se knížete. Zkáza starého Fryštátu byla veliká a naděje, že se město vzpamatuje, se všem zdála velmi malá. V tu chvíli se však stalo, že kolem truchlícího knížete začala prolétávat orlice. Orlici měl kníže ve velké úctě a dokonce ji měli vyobrazenou ve svém knížecím erbu. A jak kolem něj prolétávala, napadla ho myšlenka, že orlice snad chce, aby ji následoval. Takové počínání orlice znal kníže již z vyprávění svých dědů a pradědů. Kníže tedy vstal nasedl na svého koně a jel za ní. Orlice vzlétla a z poničeného starého Fryštátu vyvedla knížete na nedalekou skalní vyvýšeninu, která se nacházela jen pár kilometrů zpět proti proudu řeky Olše. Kníže vyšplhal nahoru na skálu a spočinul pod korunou vzrostlé lípy, která tam na tom vrcholku rostla. Skála nebyla vysoká, sotva deset metrů, ale tvořila prudký sráz rozlehlé plošiny, která se na jejím vrcholu rozkládala. A tu kníže zpozoroval, jak orlice k této lípě přilétává a pak, jak zase odlétává. Když přilétla, vždy měla v zobáku malou větvičku a větvičku po větvičce si v koruně vzrostlé lípy stavěla hnízdo. Pak orlice opět začala kolem knížete kroužit a přiměla ho k tomu, aby ji zase následoval. A tak kníže opět vstal a šel za ní. Byl totiž zvědavý, odkud si orlice přináší větvičky ke stavbě svého hnízda. K jeho překvapení došel zpět do požárem zničeného Fryštátu a když uviděl, jak tady orlice rozebírá své staré hnízdo a přenáší ho na skalní vyvýšeninu, kam knížete prvně přivedla, pochopil, že má stejným způsobem přesunout i město Fryštát. Tehdy se mělo za to, že tam, kde si slezská orlice postaví své hnízdo, městu, které by v blízkosti stálo, se bude dobře dařit. A tak tedy kníže rozkázal měšťanům, aby si své nové domy nestavěli tady, na břehu řeky Olše, ale aby si je postavili na oné skalní vyvýšenině, protože je tam pro nové město dost místa a navíc, že bude chráněno před častými záplavami. A aby kníže nezůstal jenom u slov, začal na oné skalní vyvýšenině stavět svůj nový hrad. Měšťané se pak ke knížeti přidali a u hradu si postavili nové, zprvu kamenno dřevěné domy. I hrad byl zpočátku z velké části dřevěný. Měl ale zděnou budovu, ve které měl kníže své komnaty a hodovní sál. Hned vedle této budovy kníže postavil zděnou kapli, aby nové město mělo i svůj první křesťanský svatostánek. Kníže celý hrad obehnal palisádovou zdí, kolem které dal vykopat vodní příkop a takovou zdí obehnal i celé nové město. Když bylo vše postaveno, přihnala se velká povodeň a místo, kde stál starý Fryštát, bylo rázem srovnáno se zemí. Co v něm do té doby ještě stálo, bylo najednou nenávratně ztraceno. Kníže i měšťané byli moc rádi, že své město přestěhovali a aby nikdy nezapomněli jak jim slezská orlice poradila, dali orlici, lípu, ale také i svého knížete, vyobrazit do erbu nového města. A tak je tomu dodnes.

A kníže s kněžnou? Tragická událost se starým Fryštátem je sblížila. Udobřili se a navzájem si vše odpustili. Na důkaz jejich lásky se jim tady do roka a do dne narodila dcera. Vyrostla z ní překrásná žena. Její krása byla v širokém okolí věhlasná, takže se o tom časem dozvěděl i král a když přijel do Slezska, zalíbila se mu tak velice, že ji pojal za svou manželku a odvezl si ji na svůj královský hrad v Praze. Kníže s kněžnou se krátce na to přestěhovali na hrad v Těšíně.

Nové město Fryštát však rychle rostlo do velikosti a významu. Jeho hlavní městská část byla obehnána zdí a příkopem. Ze strany od Těšína se do města vcházelo Horní branou, která byla opatřena vysokou věží a ze směru od Ratiboře se do města vcházelo Dolní branou, která ale byla bez věže. Město protínala Slezská obchodní stezka, po které denně cestovali kupci z daleka. Ve Fryštátě prodávali orientální zboží a na oplátku zde nakupovali výrobky fryštátských řemeslníků. Především látky, kůži a zboží zdejších hrnčířů. Jak město bohatlo, měšťanů přibývalo. Zakrátko se stavěly domy i za branami města a tak za Fryštátem vznikla dvě předměstí. Za Horní branou, podél obchodní silnice, se až k Vydmuchovu táhlo Horní Předměstí a pod Dolní bránou směrem k hradu a v podhradí, bylo založeno Dolní Předměstí, kde se usídlili spíše chudší měšťané, jejichž řemeslem bylo bělení prádla. Proto se také Dolnímu předměstí začalo říkat Bělidlo. A z Bělidla pocházel jeden mladý pasáček vepřů, který chodívával pást vepře na pole, kde kdysi stával starý Fryštát. Jednoho dne tam šel opět pást vepře a protože slunce hřálo, lehl si do stínu pod strom a usnul. Po nějaké době ho probudily záblesky, které vycházely ze země. "Co to je?", ptal se pasáček sám sebe. A tak se šel na to místo podívat. Jedno z vepřů, které se na poli páslo, vyrylo v zemi důlek a na jeho dně leželo něco kovového, něco, co se na slunci blýskalo. Pasáček byl velice zvědavý co to může být a tak si ze stromu ulomil pevnou větev a s její pomocí ten záhadný předmět vykopal. Kdepak, nebyl to poklad! Byl to zvon. Právě ten zvon, který kdysi dávno visel ve věži kostela starého Fryštátu. Když tenkrát kostel shořel, zvon se z věže uvolnil, spadl a svou tíhou se zaryl do země. Pak přišla povodeň, a zvon úplně překryla bahnem, takže se ztratil. A teď ho pasáček našel! Ihned běžel do Fryštátu a pověděl to farářovi. Farář na nic nečekal, dal zapřáhnout koně a dojel s pasáčkem na místo, kde zvon pasáček vykopal. "Ano, to je ten náš starý zvon!", pravil farář. Společně zvon naložili do vozu a vrátili se zpátky do Fryštátu. Tam už na ně čekali konšelé, kteří rozhodli, že starý fryštátský zvon musí být opět zavěšen do kostelní věže, která byla nejvyšší stavbou Fryštátského hradu. A tak zvon do té věže zavěsili a ze samé radosti začali zvonit do širokého okolí, aby se všichni, i ti ze vzdálenějších vsí, dozvěděli, že Fryštátská věž má opět svůj starý zvon. A protože byl zvon několik let zakopaný v zemi, jeho zvuk byl líbeznější než kdy dříve. Slyšela ho dokonce i paní kněžna až na svém hradě v Těšíně! Zvonění fryštátského zvonu se jí natolik líbilo, že zachtěla tento zvon mít zavěšený ve věži Těšínského hradu. Poslala tedy do Fryštátu posly, aby zjistili, za kolik dukátů by si ten zvon mohla koupit. Fryštátští konšelé však zvon nechtěli prodat a zároveň ale nechtěli kněžnu urazit tím, že by její nabídku odmítli. A tak poslům sdělili, že zvon kněžně prodají za tolik dukátů, kolik by jich kněžna byla schopna vysázet po silnici z Fryštátu až do Těšína. Jenomže konšelé nepočítali s tím, že by kněžna na jejich podmínku přistoupila. Zvon zvonil tak líbezně a kněžna jím byla natolik okouzlena, že nabídku přijala a dala vysázet dukáty po silnici z Těšína až do Fryštátu. Co mohli dělat. Konšelé tedy kněžně zvon předali a ona si ho převezla do Těšína, kde zvon zavěsila do hradní věže. Co se ale nestalo. Zvon byl druhého dne zpátky ve Fryštátě, zavěšený v hradní věži! "Jak se to mohlo stát?", ptali se jeden druhého, když ještě plní údivu stáli pod věží, kde zvon zvonil a zvonil. Slyšela ho i paní kněžna v Těšíně a tentokrát sama osobně přijela do Fryštátu, zjistit, jak se zvon mohl dostat zpátky. Byla to záhada. Kněžna tedy zvon nechala opět naložit do vozu a přivézt do Těšína. V Těšíně zvon zůstal až do večera, ale ráno dalšího dne se zase objevil ve věži Fryštátského hradu! Inu, protože kněžna byla spravedlivá, nechala zvon ve Fryštátě a ani nechtěla zpět své dukáty, kterými za zvon zaplatila. Kněžna usoudila, že co má být, tak ať tak zůstane a zvon tedy od toho dne dále ve Fryštátě zvonil, až ho bylo slyšet i do vzdálených míst. Jen okna fryštátské věže, které byly směrem na Těšín, se musely zavírat, aby kněžna neslyšela onen líbezný tón fryštátského zvonu. Za její dukáty pak fryštátští konšelé nechali vydláždit silnici z Fryštátu do Těšína, aby se kněžně cestovalo pohodlněji.

Po nějakém čase kníže Fryštátský hrad daroval kněžně. Hrad byl tehdy plný zbrojnošů a všeho, co k takovému hradu patří, ale kněžně se zdál být tím pravým místem, které si i s jeho zvonem tolik oblíbila. A jak už to bývá, kněžna započala na Fryštátském hradě s velkým úklidem. Tou dobou všem fryštátským zbrojnošům začaly galeje. Museli totiž na příkaz kněžny uklidit celý hrad, vysmejčit všechny pavučiny, opravit trhliny, spravit okna a dveře.. No prostě dát hrad do pořádku, protože v něm nikdo pořádně neuklidil snad od doby, kdy byl postaven. Ale kněžna všem po práci vždy připravila k jídlu sladké tvarohové chlebíčky, po kterých zbrojnoši dostali sílu, aby druhý den mohli opět uklízet, opravovat a zvelebovat. Na tyto chlebíčky sem na hrad později přijížděli i šlechticové z blízkého i dalekého okolí, takže se staly věhlasnými. Bodejť by ne, když byly tak výtečné. Každá z návštěv si od kněžny vzala recept, aby tyto chlebíčky připravovali i na svých sídlech. Jenomže se brzy ukázalo, že ty nejlepší chlebíčky přece jenom byly ty, které připravovala paní kněžna osobně a ještě k tomu v kuchyni Fryštátského hradu. Byly to vlastně dva krajíce bílého pečiva slepené k sobě tvarohovou pomazánkou. Kněžna takto slepené chlebíčky lehce namočila v mléce, ve kterém rozmíchala vejce a pak je už jen obalila ve strouhance a usmažila na tuku. Ještě horké je vyválela v nadrobno nasekaném cukru a po vychlazení je podávala na stůl. Vždy se po nich jen zaprášilo.

Do Fryštátu časem přijela i rakouská arcivévodkyně. Jela z Vídně do Krakova, kde ji na královském hradě čekal král, aby ji pojal za svou manželku a budoucí královnu. Arcivévodkyně projížděla krásnou moravskou zemí se svým průvodem, který stále narůstal co do počtu, neboť se k ní přidávali další a další šlechticové, kteří byli na královskou svatbu pozváni, nebo chtěli arcivévodkyni jen tak doprovodit ve slavnostním průvodu. Když tedy arcivévodkyně odjížděla z Olomouce, kde přenocovala, přidal se k ní další průvod, který již čítal na 1.500 jezdců na koních! A tento velký slavnostní průvod toho dne dojel do Fryštátu, své poslední zastávky před příjezdem do Krakova. To se ví, že kníže s kněžnou již vše připravili a slavnostně tady arcivévodkyni přivítali. Na Fryštátském hradě se ten večer slavilo. Nejprve se konala slavnostní večeře. Podávali se nejvybranější pochoutky připravené v hradní kuchyni. Nechyběly pečínky ze všech možných druhů masa, nejlepší sklepní víno nebo pivo z fryštátského pivovaru a všude byly položeny červené slavnostní koberce, po kterých se vzácná návštěva pohybovala. Nádobí bylo pozlacené a příbory byly ze stříbra. K večeři hrála hudba a kolem skotačil zámecký trpaslík. Druhý den se na nádvoří a přilehlém náměstí konal slavnostní rytířský turnaj. I kníže, oděn do rytířského zbroje,  nasedl na koně a neváhal pro pobavení arcivévodkyně vést souboje i s mnohem silnějšími soupeři. V noci, po další slavnostní večeři, zalehli všichni do postelí připravených v mnoha zámeckých komnatách. Ráno po snídani arcivévodkyně, doprovázená svými dvorními dámami, nasedla do kočáru a pod dohledem rytířů a vévodů, vydala se do Krakova na svou svatbu s králem. Mezi pozvanými nechyběl ani náš kníže s kněžnou. Tam také následovala několikadenní svatební hostina zakončená korunovací nové polské královny, a když velká slavnost skončila, vrátili se kníže s kněžnou zpátky na své hrady v Těšíně a ve Fryštátě. Na fryštátském náměstí dal kníže postavit vysokou věž s knížecím erbem, aby se na tuto velkou slavnost tady nezapomnělo.

Kníže častokrát vyjížděl se svou družinou na kontrolní projížďku knížectvím a zastavoval se i ve Fryštátě. Zpravidla si návštěvu Fryštátu nechával až na samotný konec své cesty, to aby tady dostal dobrou náladu, když se občas stalo, že ve svém knížectví viděl věci, ze kterých mu bylo spíše smutno. Nelíbilo se mu jak se někteří jeho poddaní mezi sebou handrkují, nebo když jeden druhého šidí a podvádí. Když po takových projížďkách přijížděl do Fryštátu, vždy se nejprve procházel fryštátskými uličkami, které ho tolik učarovaly, a poté pokračoval v cestě na svůj hrad v Těšíně. Jednou, když se svou družinou opět projížděl knížectvím, zdržel se natolik, že když přijel do Fryštátu, byla již tma. A když byla tma, nemohl se kníže projít jeho uličkami, jejichž krása mu vždy dokázala vrátit dobrou náladu, takže skleslý a unavený dal svým zbrojnošům pokyn, aby se všichni na noc ubytovali v komnatách Fryštátského hradu. Noc ale byla dlouhá a kníže stále nemohl usnout. Chodil po zámeckých chodbách sem a tam, vykukoval z oken a zase se vracel zpět do své komnaty. Dobrá nálada se mu ne a ne vrátit. Když nastalo ráno, nechal si kníže zavolat fryštátského purkmistra a jeho konšele. Když přišli na hrad, kníže jim začal vyprávět svůj včerejší příběh a to, že když v noci přijel do Fryštátu, byl zklamaný, protože se nemohl pokochat pohledem na fryštátská zákoutí, neboť bylo celé město pokryto roušku tmy. A tak jim kníže přikázal, aby město opatřili lucernami, a aby byly městské ulice v noci osvětlené. Má se sice v noci spát, ale tma probouzí zloděje, a tak že bude ve Fryštátě v noci bezpečno. No a když kníže přijede v noci do města, bude se moci pokochat jeho krásou. A tak se taky stalo. Všude ve městě byly zavěšeny lucerny a když nastal večer a slunce zapadalo, chodil ulicemi Fryštátu ponocný a lucerny rozsvěcoval. Po čase kníže opět vyrazil se svou družinou na pravidelnou projížďku knížectvím a když se přiblížil k Fryštátu, začalo se již stmívat. No a když vjížděl do města jeho Dolní branou, byla již zcela tma. Ale kníže, jakmile vjel do města, zastavil se a zůstal stát jako opařený. Takovou nádheru ještě nikdy neviděl. Město sice přikryla tma, ale na každém nároží a v ulicích, byly na domech zavěšeny lucerny, ve kterých plápolal ohýnek a ten kouzelně osvětlovat své okolí. Kníže tou krásou nevycházel z údivu a tak se zakrátko do Fryštátu opět přestěhoval a tentokrát už na trvalo. To proto, aby měl kníže každý den radostnou náladu pohledem na své krásné město Fryštát.

Za nějaký čas se knížeti a kněžně na Fryštátském hradě narodilo další dítě. Byla to jejich nejmladší a poslední dcera. Byla tak půvabná a roztomilá, že si jí každý ihned zamiloval. I kníže ji měl ze všech svých potomků nejraději. Štěstí po narození princezny na Fryštátském hradě ale netrvalo dlouho. Paní kněžna, kterou všichni její poddaní chovali ve veliké lásce, onemocněla a krátce na to na hradě zemřela. Celé město a celé knížectví se zahalilo do velikého smutku. Utěšit knížete přijížděli šlechticové z celého Slezska a kondolenci poslali i král. Tou dobou se knížectvím proháněla smrtka s morovou ranou. Mnozí obyvatelé knížectví byli touto nemocí postiženi a nakonec jich také velmi mnoho zemřelo. Pro pochovávání zemřelých, dal kníže za městskými hradbami postavit kostel svatého Marka a kolem něj zřídil pohřebiště. Ale smrtka se svou morovou ránou ještě neřekla poslední slovo. Opět zavítala na Fryštátský hrad a tentokrát si sebou odnesla i malou princezničku! Kníže byl nešťastný a úplně zlomený. Velmi plakal pro ztrátu své milované dcerušky. Zdrcen souhrou nešťastných událostí, kníže už ani neměl chuť dále žít. Zůstával zavřený ve svých komnatách a smutnil za svou kněžnou a malou princeznou. Nejedl, nepil, ani nevycházel z komnat ven. Již nejezdil na své pravidelné projížďky knížectvím, ani se již neradoval pohledem na své krásné město. Fryštátský hrad už přestal hostit významné královské návštěvy. Hudba v zámeckých sálech utichla, trpaslík přestal poskakovat, aby se druzí pobavili... Nad knížectvím se shlukovaly temné mraky a celá země upadla do smutku a žalu. Když se to dozvěděl král, nechal pro knížete, poslat královský kočár, aby ho odvezl do královského města Prahy. Kníže tedy vyšel ze své komnaty, na nádvoří hradu nasedl do kočáru a smutně a tiše se rozhlédl po okolí. Jakoby si právě připomněl, kolik radosti a slávy tady prožil. Teď sedí v kočáru, který ho má odsud odvést. Vrátí se ještě zpátky? Nebo odjíždí natrvalo? Smutně kníže vyhlížel z malého okénka kočáru. Když se kočár rozjel, minul zámecké nádvoří, fryštátské náměstí a také městskou bránu. Vrátí se ještě zpátky? Nebo odjíždí natrvalo? A tak kníže odjel královským kočárem a za sebou nechával město, pole, řeku Olši i lesy, které důvěrně znal ze svých projížděk nebo z častých honů na zvěř. Netrvalo dlouho a kočár s knížetem minul i hranici knížectví. Vrátí se ještě někdy zpátky? Nebo odjel natrvalo...?

O dva dny později přišla králi na královský hrad zpráva: "Fryštátský kníže již nepřijede..." Zemřel cestou, ztrápený žalem až mu puklo srdce.

Od těch časů se na Fryštátském hradě dějí podivné věci. V Bílé věži se v noci zjevuje kněžna v bílém šatu a kníže v rytířském zbroji. Společně se pak toulají v zámeckých chodbách a komnatách, kde hledají svou milovanou dcerku. Když se všichni tři sejdou, jsou na Fryštátském hradě slyšet šťastné hlasy a dětský smích...

Fryštátský hrad ve své gotické podobě
Fryštátský hrad ve své gotické podobě